Velký rozdíl

Mezi židovskou jarmulkou, řeholnickým čepcem řádové sestřičky, sikhským turbanem na jedné straně a islámským šátkem (nikábem, čádorem, hidžábem, burkou) je velký rozdíl!

Ačkoli mediální mainstream a mnoho politicky korektních vlád tento rozdíl nevidí nebo spíš nechce vidět, tak zde je. Ona totiž není pokrývka hlavy jako pokrývka hlavy.

Tak zaprvé židovská jarmulka ani oděv řádových řeholnic nebo třeba i oděv Sikhů není v našich zeměpisných šířkách spojen s ničím špatným, tak radikální islám ano. To si řekněme bez příkras. Židé, katolíci ani Sikhové rozhodně nechtějí zničit naši kulturu a ovládnout a zotročit nás. Islamisté ano, stačí je poslouchat. Nošení různých čádorů apod. v naší zemi je demonstrativní přihlášení se k radikální, ofenzivní, nám nepřátelské ideologii. A není to navíc ani nezbytná součást víry, umírněné muslimky jej nenosí.

A pak je tu druhý zásadní rozdíl. Kluk, který nosí jarmulku a pejzy prostě chce vyznávat ortodoxní judaismus, Sikhský kluk chce prostě být jako jeho otec a holka, co nosí řeholní oděv se sama rozhodla být jeptiškou. Ti všichni se rozhodli dobrovolně! Ano, rodiče jistě nějak vedou své děti, ale je nemožné, aby třeba u nás přinutila rodina pohrůžkou bití, znásilnění nebo vraždy ze cti svou dceru, aby se stala jeptiškou! To je holý nesmyls, nemluvě už o tom, že takto se ani do řeholního řádu vstoupit nedá.

Ale kdo je holka v nikábu? Je to konzervativní muslimka, co se tak sama rozhodla? A nebo je to otrokyně, která tak jednat musí? Pod strašlivým nátlakem a vyhrůžkami i od svých nejbližších?

Berme vážně slova těch exmuslimek, které z této hrůzy v západní Evropě utekly. Vyprávěly o tom, jak ve veřejné škole, kde bylo zakázáno nosit muslimské šátky „státní silou“, bylo jediné místo, kde se necítily jako otrokyně. Kde byly něco víc, než jen „chodící vagína“. A doslova plakaly nad tím, když německý ústavní soud muslimské šátky ve školách povolil. On totiž svobodu volby má jen svobodný. Neberme tuto věc na lehkou váhu. Ženám a jinověrcům třeba v Saůdské Arábii asi pomoci nemůžeme, ale alespoň v Evropě bychom neměli tolerovat otroctví „de facto“. Nebude to snadné, mnozí takto smýšlející jsou okřikováni ze sluníčkářských pozic, jiní byli i zavražděni jako holandský režisér Teo van Gogh.

A také odmítněme povrchní řeči „za svůj osud si může každá z nich sama“. Není tomu tak. Svobodný člověk se může rozhodnout sám, ten kdo se narodil jako otrok a byl tak vychováván to má těžší. Napřed vůbec musí pochopit, že jeho stav není normální, že je ho možné změnit a až pak začít sbírat odvahu na tu změnu.

Ing.Zdeněk Hovorka