O Rusku jinak

Dvojí tvář Sovětského Svazu

Poslední dobou se zejména vzhledem k vývoji na východní Ukrajině hodně píše o Rusku, respektive o paralelách ruské a sovětské politiky. Zarazilo mne však, že skoro žádný publicista nezaznamenal jakousi zvláštní dvojakost bývalého Sovětského svazu, čímž se bývalý Sovětský svaz liší od dnešního Ruska.

Co mám na mysli? Sovětský svaz měl přece dvě tváře.

Tou první tváří mám na mysli nyní často opakované tvrzení, že sovětská politika byla vlastně pouze pokračováním ruské carské imperiální politiky jinými prostředky. Ano, to také bylo součástí sovětské politiky i našich normalizačních reálií. Od Stalinských anexí a propagandy z dob Velké vlastenecké války počínaje, přes zjevnou nenávist k Polsku, ovládání podmaněných států a národů až po úřední vnucování azbuky i pro jazyky, kde transkripce do azbuky není vůbec vhodná .

Tou druhou tváří však byla tvář internacionální revoluce, šíření internacionální revoluční myšlenky o komunistickém ráji na zemi. A nešlo jen o pouhá propagandistická hesla, i takto se Sovětský svaz choval. Jeden z nejbližších Leninových spolupracovníků v exilu byl Estonec, Stalin nebyl Rus, ale Gruzínec . I Stalinův ministr vnitra a organizátor všech genocid Beria nebyl Rus, ale rovněž Gruzínec. Zakladatel Čeky Felix Dženržinskij byl Polák, dokonce šlechtického původu. Mnoho sovětských pohlavárů známe z dějepisu podle jejich revolučních jmen (Stalin, Kameněv, Trockij), ačkoli jejich skutečná příjmení byla neruská. Na začátku sovětské revoluce často ani v ústředních výborech a vrcholných bolševických orgánech nebyla ani většina funkcionářů ruské národnosti. Hlavní dělící linií nebyl národnostní klíč, ale to jaký byl kdo bolševik, později jaký byl kdo stalinista. Ruský nacionalista typu Solženicin skončil v gulagu, správný stalinista mohl být jakékoli národnosti.

Pochopitelně, že stalinské represe chápali a chápou mnozí příslušníci menších národů jako národnostní útlak. On totiž třídní bolševický útlak postihuje především inteligenci a vzdělané a ekonomicky aktivní elity národa obecně, takže třídní represe se v multinárodním soustátí projevuje i jako národnostní útlak. Pro malý národ je také selektivní třídní represe daleko větší pohroma než pro národ velký. Proto stalinské represe postihly ve svém důsledku více například pobalťany, ačkoli procentuelně počet odvlečených do gulagů byl v samotném Leningradu daleko větší.

Ale základním nástrojem sovětského a stalinského teroru nebyly paradoxně nějaké jednotky ministerstva vnitra, ale sovětská komunistická strana. Tato strana byla vrostlá do všech koutů Sovětského svazu, její příslušníci znali místní situaci a dokázali provést do konce veškeré represe. Za druhé světové války se Hitlerovi nepodařilo tak vyloupit potraviny na Ukrajině jako ve třicátých letech Stalinovi, ačkoli chtěl. Různých esesáckých komand měl dost, chyběla mu ale ta místní komunistická strana znalá místních poměrů, co by tu jeho politiku dotáhla do každé vesnice. A nemylme se, sovětská komunistická strana nebyla zdaleka tak rusifikovaná, jak se nám může jevit. Pravda, používala se azbuka a nomenklatura nepochybně uměla rusky. Ale mnoho dnešních „vlastenců“ v následnických republikách bývalého SSSR jsou bývalí sovětští komunisté, horliví internacionalisté, co se jenom chytili nové příležitosti.

A proč o tom vlastně píšu? Jde o to rozpoznat, jaké nebezpečí nám potenciálně hrozí. Sovětský svaz byl přece nebezpečný kombinací těch dvou tváří, šířením revoluce a imperiální silou. SSSR, resp. mezinárodní komunismus, měl po světě miliony a miliony dobrovolných příznivců a aktivistů, kteří věřili v myšlenku komunistického ráje na zemi. Šlo o skutečné i domnělé chudáky a k tomu kohorty intelektuálů zpitých pocitem vlastní důležitosti. Pro ně nebyla prioritou loyalita své zemi, ale oddanost internacionální myšlence světové komunistické revoluce. Proto byl SSSR nebezpečím pro celý svět, podrýval stabilitu všech nekomunistických zemí. Jako rakovina metastazoval do všech bolavých míst všech zemí světa. Na každý problém nabízel jedno universální řešení – komunistický ráj na zemi. A v minulosti dávnější i nedávné této iluzi propadly miliony lidí, od nevzdělaných prosťáčků po universitní profesory.

Rusko dnes vnímáme jako nástupce SSSR. Odhlédneme-li od formálních prvků typu rudé hvězdy na vojenské přehlídce, jakou tvář bývalého SSSR zdědilo? No přece tu Ruskou imperiální, ne tu světově revoluční! Ideologie dnešního Ruska nemá žádné světové ambice. To je řekněme směs carské romantiky, postsovětské nostalgie, pravoslaví a trocha toho panslavismu. To může táhnout tak v části postsovětského prostoru kompaktně obydleného ruskou menšinou a z nedostatku jiných příležitostí možná ještě někde na Balkáně. Ale světové ambice? To opravdu ne.

V.Putin je klasickým ruským imperialistou, ne světovým revolucionářem ! K něčemu takovému nemá ani ideologii, natož pak lidské zdroje. Nemá čím by oslovil „americké dělníky nebo africké rolníky“. Nemá miliony dobrovolných aktivistů ochotných riskovat pohodlí, kariéry, životy. Má nějaké internetové fandy, ale to má i Kájínek. Může provozovat trojúhelníkovou diplomacii, politiku nepřítel mého nepřítele je můj přítel apod., nemůže však exportovat revoluci. Proto není pro nás nebezpečný, nebezpečí vycházející z jeho imperialismu je jednoduše eliminovatelné – starou dobrou rovnováhou sil. Smrtelné nebezpečí dnes přichází z jiného směru.