Tři roky od první přímé volby prezidenta

Příma volba prezidenta má svůj smysl. Ukázala, že média nejsou všemocná!

 

Tak máme za sebou třetí výročí prvních přímých prezidentských voleb. Nechci se zde pouštět do hodnocení a posuzování vítězného kandidáta a jeho protikandidátů. Chci se zamyslet nad tím, co nám tato první přímá prezidentská volba řekla o naší společnosti a politickém systému a jaké z toho plynou ponaučení.

Přímou volbu zařídíla média

Přímá volby prezidenta nebyla zavedena proto, že by dosavadní systém nefungoval! Nebyla zavedena jako nějaká oprava zjevné chyby. Naše již skoro stoletá tradice parlamentní volby prezidenta byla zrušena a nahrazena přímou volbou z jiného důvodu. Řekněme si to na rovinu, přímá volba byla zavedena kvůli mediálnímu nátlaku. Většina rozhodujících politických stran to zavést nechtěla. Nechtěla, ale podlehla. Z parlamentních stran to chtěly jen protestní Věci veřejné. Ostatní politické strany pouze neustály mediální masáž ve stylu „Kdo je proti přímé volbě, je proti vůli občanů, svobodě a demokracii. A je dále kabinetní politik, korupčník, kmotr atd.“

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že poslanci jsou v důsledku mediálního nátlaku schopni odhlasovat i něconěco, co sami původně vůbec nechtějí. Třeba i změnit Ústavu a zrušit tak stoletou tradici našeho politického uspořádání.  Zkrátka a dobře, média dokážou zařídit hlasování v Parlamentu! To je skutečně alarmující zjištění. 

 

Novináři tvoří samostatnou kastu

Odhlédněme od osob kandidátů, od jejich kvalit a slabých stránek. Tato volba nám bez ohledu na kandidáty ukázala, že média dnes nereprezentují zájmy jednotlivých skupin společnosti. Nejsou názorově pestrá a už vůbec neodrážejí společenskou realitu. Během této volby se snad 99 % novinářů a televizních moderátorů zcela veřejně a demonstrativně postavilo na stranu Karla Schwarzenberga. Sám bydlím kousek od budovy České televize a těsně před volbou jsem viděl, jak z autobusu vystupují zaměstnanci ČT, z nichž většina měla na kabátu placku Volím Karla. I velký odpůrce M.Zemana si musel přiznat, že je něco špatně. Noviny a časopisy z té doby skoro nešlo rozeznat od propagačních materiálů jednoho z kandidátů. Redaktoři se přeměnili na politické aktivisty jedné strany.

Mediální svět, vyjma internetu, je dnes u nás skoro názorový monolit. Názorová pestrost v médiích je dnes mnohem menší než kdy jindy. I za první republiky, kdy převládal tolik kritizovaný stranický tisk, byla názorová pestrost mnohem větší než dnes. Člověk si mohl vybrat od Rudého práva (KSČ), přes Právo lidu (ČSSD), Svobodné slovo (Nár.soc.), Lidovou demokracii (ČSL), Venkov (Agrárníci), Národní listy (Nár.dem.) až po několik nezávislých novin, kde každé měly nějakou linii (od prohradních Lidových novin po Stříbrného Polední list).

Dnešní mediální svět však tvoří lidé obdobných zájmů a názorů, plujících jaksi prostorem mimo společenskou realitu. Žijí ve věži ze slonoviny daleko spíše, než jimi tolik kritizovaní politici. Kdyby hypoteticky celá česká společnost zmizela, v novinách a televizích by si toho snad ani nevšimli. A možná by jim to dokonce ani nevadilo. Poučení druhé. Marxistickým slovníkem řečeno, pracovníci médií dnes tvoří zcela separovanou společenskou třídu. To je rovněž znepokoující zjištění. Ale aspoň dnes dříve tušené víme najisto.

 

Samozvané morální autority lze porazit

Bez ohledu na sympatie k tomu kterému kandidátovi, je výsledek těchto voleb nakonec kladným přínosem.  Ukazuje nám, že mediální věrchušku, tento sbor karatelů a samozvaných morálních autorit, mnohdy i žalobců, soudců a katů v jedné osobě, je možné porazit! Jde to! Demokracie funguje. Pro občany má smysl chodit k volbám, pro politiky má smysl hájit program a nepodlézat médiím.

Kdyby kvůli ničemu jinému, tak již jen pro toto zjištění stála přímá volba prezidenta za to. Přes všechna negativa, která s sebou přinesla. A že jich není málo a ne všechna je již možné již dnes vidět.

Mediální elitu, nikomu nezodpovědnou entitu brutálně zneužívající své privilegium přístupu do veřejné debaty, je možné porazit ve volbách. To je vynikající zjištění, co říkáte?