Pracka v láhvi
Dnešní doba je když ne šílená tak minimálně poněkud zvláštní.
Všichni jsou fascinováni jednou větou. Zvláště politici, redaktoři a televizní moderátoři ji vzývají jak nejvyšší svátost. Jiní se k ní upínají jak těžce nemocný k novému zázračnému léku, jak malé děcko své ruce k matce k ní vztahují, vzhlíží k ní jak středověcí alchymisté ke kameni mudrců, jak třesoucí se narkoman k psaníčku s heroinem, jak žíznící na poušti ke studni na obzoru, jak jelen v říji k lani, jak v poslední křeči se zmítající nacistické Německo k zázračným zbraním, jak zlatokop k Chilkootskému průsmyku, jako conquistadoři k bájnému El Doradu.
A tou větou je Čerpání evropských dotací.A on skoro nikdo nahlas nevolá : „Lidé neblázněte!“ Čerpáním evropských dotací hodnota nevzniká! Dokonce i pravicová opozice kritizuje vládu za to, že špatně čerpá eurodotace.
Proto jsem si vypůjčil nadpis tohoto článku. Je to název již starší detektivky J.H.Chase. Hrdinkou té detektivky je dívka Julie. Když byla jako mladistvá prvně souzena, starý a zkušený soudce k ní byl shovívavý. Udělil jí nízký trest a dal moc dobrou radu. Ještě celou strachy roztřesenou si ji pozval k sobě do kanceláře a převyprávěl jí tento příběh.
„Slyšela jsi někdy, Julie, jak chytají v Brazílii opice? Tak Ti to povím. Strčí ořech do láhve a tu přivážou ke stromu. Opice uchopí ořech, ale hrdlo láhve je příliš úzké, takže zvíře nemůže dostat ven pracku i s ořechem. Jistě by sis myslela, že opice pustí ořech a uteče, viď? Ale to ona nikdy neudělá. Je tak chamtivá, že ořech nepustí, a tak je chycena. Pamatuj si ten příběh Julie.“
Tolik slova moudrého soudce. A jak souvisí tento příběh s eurodotacemi? Jednoduše. Eurodotace nejsou řešením našich problémů, ale příčinou mnohých. Jsou prostě ořechem v láhvi. Jen to ještě většina z nás ještě neví.
Jen málo novinářů o tom píše, jen málo politiků o tom mluví.Těch negativních jevů s nimi spojených je mnoho. Počínaje narušením férové soutěže (někdo si v potu tváře postavil malý hotýlek a potom o kus vedle vyrostl z dotace jiný), přes totální deformaci rozhodování na mnoha obcích a krajích (nedělá se to nejpotřebnější, ale to „na co byl vypsán program“) a nebývalý nárust korupce , kdy na čerpání eurodotací vznikly desítky a stovky specializovaných firem a provize jsou v této branži násobkem předdotačního stavu. Pokračuje to doslova tunelováním státní suverenity i národní hrdosti. Já prostě nechci, aby předseda naší vlády, byť jsem ho nevolil, obrazně řečeno stál před nějakým subalterním úředníkem v Bruselu v pase zlomený, v ruce žmoulal čepici a mumlal „Já už budu poslušný, nic nebudeme kritizovat, na nic nebudeme mít svůj názor, všechno co nám řeknete uděláme, jen Vás snažně prosím Vaše Blahorodí, nějakou tu dotaci nám nechte.“ A končí to tím, že jinak jistě schopní, vzdělaní a inteligentní lidé se nevěnují tvůrčí práci, ale obstaráváním toku dotací. Jsou jich u nás i v Evropě již plné mrakodrapy.
Znovu si zopakujme, čerpáním eurodotací hodnota nevzniká! Hlavním naším problémem není, že se špatně čerpá, že se špatně přerozděluje nebo že se krade (problém to pochopitelně je, ale menší než se zdá a tvrdí). Problém je, že se málo tvoří. Příliš mnoho zdatných, vzdělaných a inteligentních lidí se věnuje nikoli tvůrčí práci, ale pouhému přerozdělování toho, co již vytvořili jiní.
Pusťme ten ořech a utečme, dokud je čas.
Zdeněk Hovorka
P.S. Ta románová hrdinka Julie si radu soudce k srdci nevzala a špatně to s ní dopadlo.