Jedna stará vzpomínka

Vzpomínám si na jeden summit NATO. Bylo to v roce 2000, konal se v Praze, a bylo na něm, mimo jiné ,rozhodnuto o přijetí Pobaltských zemí. Na závěrečnou slavnost do Vladislavského sálu jsem dostal pozvánku i já, jako málo významný host jsem seděl u jednoho ze zadních stolů. U toho mého seděli Estonec, Lotyš a Litevec. Pak jeden Makedonec, já, jeden Holanďan a nakonec šedovlasý důstojník s manželkou. On byl typický šedovlasý muž mezi padesáti a šedesáti lety. Tu uniformu jsem nepoznal, ale jeho paní byla snědá tmavovláska, tak jsem odhadoval, že budou asi Španělé nebo Portugalci.

Ti Pobalťané ani moc nevnímali své okolí, oči jim zářily štěstím jako malým klukům pod stromečkem. Ten Makendonec byl málomluvný, první prolomil ticho Holanďan. Představil se, že je z nějaké nevládní organizace při Holandské vládě, už ten titul mě udivil. a že má na starosti výchovu k lidským právům. Když zjistil, že jsem bývalé socialistické země, a že sedím hned vedle něho, jal se mne hned poučovat, co že všechno musíme. Chápu, že po roce 1989 jsme oproti západní Evropě byli někde jinde, ale aby mě někdo se špatně skrývaným pocitem nadřazenosti pořád peskoval, že jsem ten trouba z východu, tak to mě vadilo už před šestnácti lety.

Musím podotknout, že jsem slabý angličtinář, jak se říká věčný začátečník. Takže jsem mu nedokázal příliš sofistikovaně odporovat, než jsem si pořádně připravil větu, už byl někde jinde. Proto jsem mu po chvíli drsně řekl, ať mě nechá být.

Tak se vrhl na toho důstojníka s chotí po své levici. Nebyl to Španěl ani Portugalec, byl to Turek. To byl ten lidskoprávní poučovatel ve svém živlu. Ten generál mu napřed diplomaticky, potom již méně diplomaticky a více vojensky napřímo oponoval. Říkal, jak už jeho děd i otec dělali v armádě vše pro to, aby jejich země byla hezká. Aby v ní vládli slušní lidé. A také řekl, že by se nerad dožil toho, aby to jednou u nich doma vypadalo jako na předměstích Rotterdamu! To bylo v roce 2000! Několikrát jsem se toho generála snažil v diskusi podpořit, ale ten Holaďan se byl k nezastavení, k tomu ta moje slabá angličtina….

Na konci večera, když se hosté rozcházeli, jsem se jako „Čech a tedy i skorohostitel“ za jednání toho Holanďana tak trochu styděl, šel jsem se tedy tomu Tureckému vojákovi omluvit. Zrovna v šatně pomáhal své paní do kabátku. Řekl jsem mu, že se omlouvám, že jsem ho v diskusi více nepodpořil, ale že holt ta moje angličtina. A řekl jsem mu, že ho chápu, a že ten holandský lidskoprávní profesionál je nám všem svou naivitou nebezpečný. Byl tím příjemně překvapen,poděkoval mi a stiskl ruku. Pak mi jen krátce poděkovala i jeho manželka. Na ten její pohled snad nikdy nezapomenu. A ruku mi stiskla mnohem silněji než její manžel. Ona někdy obyčejná ženská intuice vydá se stoh zpravodajských analýz.

To bylo před šestnácti lety……..

Ing. Zdeněk Hovorka